Výzkum o zapojení policie do případů násilí ze strany intimního partnera (IPV) se zaměřuje na intervenční strategie a často opomíjí klíčový předpoklad jakékoli intervence: rozhodnutí oběti kontaktovat policii. Tento článek se soustředí na okolnosti, které zvyšují pravděpodobnost, že incidenty IPV budou nahlášeny policii, a také analyzuje důvody, proč oběti nehlásí, a jejich nedůvěru v policii. Využívá data z české části Mezinárodního průzkumu násilí na ženách, která nám umožňují analyzovat ohlašovací chování 709 ženských obětí IPV. Míra hlášení mezi nimi je velmi nízká – pouze 8 %. Logistické regresní modely hlášení potvrdily vysokou relevanci rysů konkrétního incidentu a odhalily několik faktorů souvisejících s historií násilí ve vztahu. Nedůvěra v policii se ukázala být důležitým faktorem neoznámení policii (29 % žen) a další analýza tohoto faktoru naznačila možný výskyt syndromu naučené bezmocnosti u některých obětí. Dalším podstatným výsledkem této studie je zdůraznění důležitosti různých forem psychického zneužívání (hrozby vs. kontrola), které mají různé účinky na ohlašovací chování obětí.
Podaná, Z. (2010). „Reporting to the Police as a Response to Intimate Partner Violence.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 46(3): 453–474.